Než jsem měla vlastní děti, nikdy by mě nenapadlo, že je budu vychovávat dle principů Montessori a budou navštěvovat tato zařízení. Ba naopak, spíše mě odrazovali známí, kteří vše označovali za Montessori, přestože realita byla jiná a k jejich výchově jsem měla spíše výhrady. S prvním synem jsem zpočátku jen řešila, kde se budeme setkávat s podobně starými dětmi, a že i já bych chtěla poznat nové tváře. Zpětně vím, že Batolátka a potom pohybovky byly skvělou volbou. Při výběru MŠ jsme chtěli menší MŠ s individuálním přístupem. A dobře jsme vybrali – MŠ Vorlina. Žádné tahání plačících dětí od maminek, každé dítě dostane v úvodu tolik času, kolik potřebuje. První den jsem byla se synem uvnitř, společně jsme se seznámili s prostředím a pomůckami. A pak ho pěkně přijali starší kamarádi, kteří ve věkově smíšené třídě jsou skvělým pomocníkem pro integraci méně průbojných dětí. Přestože první den začal tím, že se schoval pod topení, dál se do školky moc těšil. A další rok byl velkým vzorem a pomocníkem pro brášku. A ty slzy u nás přišly také, ale teď když kluci kvůli Covid-19 nemohli do školky chodit. Do školky chodí moc rádi, chtějí tam být „po spa“, i když nemusejí. Věřím, že se ZŠ to  bude podobné a ostatním doporučuji: „před odsouzením, vyzkoušet.“

Díky mateřskému centru ve Vlašimi jsem poznala partu podobně smýšlejících rodin, se kterými se scházíme i po letech, jezdíme spolu na výlety, hory, vodu. Montessori pedagogika mi ukázala, že respekt k dítěti neznamená rozmazlování a že učení může být díky krásným pomůckám velmi zajímavé. Osahala jsem si, jaké to je, když svému dítěti pomáhám k tomu, aby vše o co má zájem zvládlo samo. Už dokážu své dítě při práci jen potichu sledovat. Nehodnotím, ale popisuji viděné a respektuji jednotlivé vývojové fáze svých dětí. Montessori hernička mi otevřela nejen oči, ale i srdce. Děkuji.